Denííčkuuuu, tohle musíš slyšet!!!!

Deníčku, představ si, co se mi dneska stalo!!! Jako každej den v tomhle strašlivym měsíci, jsem šla trénovat. Řekla jsem si, že se stanu silnější, abych pak vyzvala Sky na souboj. Nějakej blb dal před vstup do Vody zakopávací pasti. Ray mi o nich vyprávěl, ale nikdy sem je neokusila sama a takhle z blízka. Ještě teď mě bolí celý tělo. No, to sem trošku odbočila od toho, co sem ti chtěla říct. Pak sem šla na oběd. U zmijozelskýho stolu sedělo fakt hodně lidí a taky.....Aki. Chvilku sem jen zírala, co tam dělá, ale pak nasadila kamennej výraz a šla na druhej konec stolu pro toust, co sem si chtěla vzít sebou zpátky do vody. Bohužel mě zastavila u stolu Mia, na kterou sem vůbec neměla náladu. Ale to vlastně na nikoho poslední dobou. Prohodily sme pár slov, ptala se mě, jestli jsem v pořádku. Snažila sem se co nejrychlejc zmizet. Něco jsem jí odpověděla, a pak utekla zpátky do sklepení s toustem v ruce.

Už sem byla téměř před chodbičkou do vody, když v tom jsem vyšla zpoza rohu a tam, uprostřed chodby, stál on. Aki. Nevěděla jsem, co mu říct. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Jenom jsem tam tak stála, jak sloup a čekala jsem co řekne. Po chvilce se ozval. "A-ahoj." řekl. "Ahoj." odpověděla jsem. Co lidi v takových hle situacích dělaj? Netušim. Tak jsem plácla něco jako: "Už se semnou bavíš, jo?" Já vim. Fakt hloupý. On to asi vůbec nechápal a netušil proč by se se mnou jako neměl bavit. Vlastně jsme se navzájem nechápali. Byla jsem vážně ráda, že se se mnou konečně dal do řeči a zároveň jsem na něj byla fakt naštvaná. Po chvíli vzájemných zmatených řečí mi vysvětlil, že za ním Maya šla, aby zjistila, co mu je a pak mu všechno ohledně mě a mým běháním za Leonem vysvětlila. Dvě věci jsem vážně nechápala. Za prvý, proč by tohle Maya dělala? Proč by mi pomáhala udobřit si vztah s Akim? Musim jí ale za to poděkovat. Ach jo, na to se fakt netěšim, ale vlastně mi zachránila můj vztah s Akim. Jsem jí fakt vděčná. To zní tak strašně hehe. No. A druhá věc. Aki na mě žárlil? Cože? Byl smutnej, že jsme se týden neviděli a já si s nim řekla jen pár slov a pak letěla na sraz se soutěžní skupinkou. Uznávam, chápu ho. Bylo to fakt blbý, ale nikdy by mě nenapadlo, že by na mě mohl žárlit. 

No ale pak se mě zeptal, že jestli to dobře chápe, tak se s nim už nechci bavit. Nechápu jak na tohle přišel a ani to radši nechci vědět. Už jsem to nechtěla v sobě dál držet a tak jsem na něj vychrlila, jak mně strašně trhalo srdce, když jsem ho viděla kolem mě mlčky procházet a jak jsem každým dnem víc a víc cítila, jak ho ztrácim. On vykřikl něco jako že to cítil stejně a že mi nic neřekl protože byl naštvanej a chtěl všechno zničit. A pak. Pak se nějak nečekaně uklidnil, přišel ke mně blíž a řekl. 

"Já totiž, k tobě cítím víc než kamarádství." 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně mi tohle řekl? Byla jsem zmatená a šťastná zároveň. Musela jsem mu to taky říct. Že ho mám už delší dobu taky ráda. On ke mně přišel, až jsme se téměř dotýkali a objal mě. Já jeho taky. Tak jsme tam tak uprostřed chodby stáli v pevném objetí a mně začlo docházet, co jsme si vlastně navzájem řekli. Myslim, že jsem v ten moment byla určitě nejšťastnější člověk na Zemi. I když jsem přes svý slzy nic neviděla, usmívala jsem se od ucha k uchu s hlavou, kterou mi hladil, položenou na jeho rameni. Tenhle krásný okamžik trval sice jen krátce, ale byl to ta neúžasnější chvilka v mým životě. Vlastně, když se nad tím zamyslím, jsem zase tolik těch úžasných chvilek neměla. Ale za tuhle jsem strašně ráda!!